O mně
Moje cesta
Jsem matka tří dcer, Anetky (23), Sofinky (9) a Julinky (7), ale také letitý pedagog, kterému není lhostejné, že děti chodí do školy nerady, učí se často nepodstatné věci, kvantita je mnohdy na úrok kvality, nerespektuje se jejich individualita a osobnost (výčet by byl asi hodně dlouhý).
Snažím se měnit pohled na vzdělání, přinášet do něho jiné kreativní, efektivní metody i postupy a celkově tak proměňovat samotný přístup k dětem.
„Mým přáním je, aby se děti vzdělávaly s respektem podle jejich vlastní individuální cesty a především, aby duchovně rostly a vzkvétaly.“
Změna na cestě
K tomu, abych pochopila, že děti jsou našimi učiteli a velkým darem, vedla letitá cesta praxe, kladením si otázek, hledáním odpovědí, cesta omylů a také pád na samé dno, když jsme přišli tragicky o dva a půl letou dcerku.
To vše vedlo k tomu, že se mi v mnohém změnil pohled na svět, včetně přístupu k dětem.
Když jsem se pak po letech vrátila do školství z mateřské, byla jsem zděšená z toho, jak zkostnatělý a v mnohém nefunkční školský systém byl (je).
Různé děti mezi sebou soutěží, porovnávají se, škatulkují, diagnostikují, hodnotí (i téma známkování by vydalo na samotnou kapitolu). Není rovnocenný vztah mezi učitelem a žákem, dokonce i vztah mezi učiteli a rodiči je úplně jiný. CO a JAK učit potřebuje snad největší reformu.
Trápí mě, že mnozí ani nevnímají potřebu změny a nepřijmou fakt, že dnes už nemůže platit a fungovat to, co bylo dříve…. mohu říct proč.
Nepřijmou, že chyba není často v dětech, ale v nás učitelích.
Cesta ven
Už na fakultě jsem se zajímala o metodiku a alternativní směry ve vzdělání. Přečetla jsem mnoho knih, prošla jsem řadou seminářů osobnostního a profesního vývoje. Tři roky jsem studovala waldorfskou pedagogiku. Byla jsem spoluzakladatelkou a učitelkou první waldorfské třídy v Plzni a také spoluautorkou učebnic pro nakladatelství Didaktis. Učila jsem v různých typech škol a krátce jsem působila i jako lesní pedagog.
Ve výuce využívám netradiční metody, kreativitu, vytvářím si vlastní materiály, které mají širší a hlubší záměr. Píši pohádky, příběhy, básničky. Snažím se v dětem probouzet empatii, individualitu, úctu, odpovědnost a probouzet v nich duši.
Snažím se na děti nalaďovat, být každému partnerem na jeho vlastní cestě a současně být i oporou rodičům nejen při výuce, ale i v otázkách výchovy jejich dětí.
Snažím se o transformaci nejen ve vzdělání, ale i v celkovém pohledu na děti a život.
Současná cesta
S přibývajícím věkem mám pocit, že přibývá i větší touha tvořit a realizovat si svoje vize jako je založení komunitní nebo lesní školy.
Kromě toho ráda cestuji, miluji svoji rodinu, kulturu, zahradu, les i přírodu, která mi je inspirací a zázemím.
Ráda hledám odpovědi na otázky, medituji, čtu a jsem ráda sama sebou i se sebou.
Často něco vyrábím, tvořím nebo jen tak peču pro radost.
„Život je pro mne výzva a cesta, na které i překážky mají svůj význam, neboť přes bolest se učíme rychleji a duchovní růst je to, kam by mělo směřovat i veškeré vzdělání.“
