"Mít či nemít úkoly .... toť otázka" -

Vidím vše, jako by to bylo včera. Venku už je tma, lampička osvětluje psací stůl, u kterého plačky sedím nad domácím úkolem z první třídy. Nade mnou stojí křičící mamina, která už ztratila trpělivost, protože místo zkosené kapičky u velkého psacího A dělám stále dokola jen „pouhé ovály“.

„Nekřič na ni,“ zastává se mě taťka a snaží se mi to v dobrém vše vysvětlit. Po chvíli to ale i on vzdává, zvyšuje hlas a máchá nade mnou pravítkem.

Když nyní sama učím prvňáčky psát velké psací A, vzpomenu si na tento zážitek s úsměvem i s rozpaky.

Schválně … zkuste si teď napsat velké psací A. Máte u něho správně zkosený tvar?

Já díky tomuto zážitku ano. Ten pocit, že jsem se tehdy maximálně snažila a nešlo mi to, jsem brala jako velkou křivdu.

Pouhý jeden domácí úkol, ale velmi intenzivní zážitek!

Z praxe vím, že i současní prvňáčci mají podobný problém, jako jsem měla tehdy já.

O tom, že psaní do první třídy nepatří, jsem psala již v jednom z článků „Kdy začít s psacím písmem?“

Dnes se chci věnovat právě otázce domácích úkolů.

Mít či nemít úkol?….Toť otázka.

Jsou děti, které mají úkoly rády, i když s přibývajícím věkem a náročností učiva, jejich nadšení opadává.
Jsou naopak děti, které „domácáky“ nesnáší a hlavně z předmětů, které jim moc nejdou ….což je logické, přirozené.
Jsou rodiče, kteří vyžadují pro své děti domácí úkoly, protože třeba uznávají disciplínu, řád a výkon.
Jsou rodiče, kterým „dohled“ nad psaním úkolů bere čas i energii.

„Všechny názory se počítají.“

Slyšela jsem různé pohledy z řad rodičů i učitelů a říct jednoznačně, co je správné nelze. Důležité je najít správnou rovnováhu v tom, JAK ČASTO a JAK NÁROČNÉ domácí úkoly mají být.

Pokud se žák denně věnuje úkolům hodinu, potom je něco špatně. Můžete namítat, že bystřejší žák to zvládne rychleji a ten pomalý to zkrátka dělá delší dobu. Potom by dobrý pedagog měl úkoly zadávat podle schopností každého žáka, ale ruku na srdce …. o takovém učiteli zatím nevím , dlouhodobě by to bylo pro něho asi neúnosné.

Pokud učitel nezadává úkoly vůbec, není to také to nejsprávnější řešení.

Studie ukazují, že nové učivo, které se v časových intervalech opakuje (tyto intervaly se postupně prodlužují), se lépe a rychleji pamatuje.

Z tohoto pohledu mají domácí úkoly své opodstatnění. Vlastně by mělo jít o takové „osvěžení a připomenutí“ nového učiva a na to stačí 5 – 10 minut denně. Já u druháčků nechávala středy bez úkolů a na tento pravidelný rytmus si rychle zvykli především rodiče.

Pokud ve třídě učí více učitelů, je rozumné se na úkolech domluvit (např. úterky vymezené pro angličtinu). Není nic vyčerpávajícího, když se žák věnuje třeba třem úkolům za den a potom se ještě musí učit na písemky… a že se to stává.

Domácí úkoly by měly mít smysl, měly by se předmětově střídat. Zajímavé mohou být i dlouhodobější úkoly např. formou projektu (jen je potřeba je dětem připomínat ).

Co je velmi důležité, je také otázka JAK JE (nebo kým je) úkol vypracován. Už se mi stalo, že jsem poznala rukopis rodiče, jednou dokonce úkol vypracovala za žáka starší setra. Tehdy jsem popřemýšlela, zda chyba nebyla ve mně a formě zadání nebo to byl jen lenivější žák.

Chci tím naznačit, že u každého v rodině to může být jiné. Jsou rodiče, kteří vyžadují u menších žáčků napsat úkol nejprve nanečisto a bedlivě hlídají každý jeho pohyb a naopak znám rodiče, kteří razí názor, že si za úkoly odpovídají samy děti. Už jen tyto důvody mě vedou k tomu, že jsem nikdy žádný úkol neznámkovala. Vlastně je pro mě nepochopitelné, že někteří kantoři nejen úkoly známkují, ale ještě tyto známky započítávají do souhrnné klasifikace. Já například nemám ani zvláštní sešit na domácí úkoly, ale to bych se zas dostala k jinému tématu.

Na závěr se mi dovolte připomenout jedno rčení:

„Někdy (promyšlené) méně, může znamenat více.“