Sobotní ráno - duben 2023
Je tu další víkendové ráno. Cestou do kuchyně seberu špinavé věci, sponky holek a pár nastříhaných papírků z večerního tvoření. Ve dřezu mě čeká špinavé nádobí z večera a tak místo toho, abych chystala snídani, nořím ruce do vody.
Jsem v kuchyni už půl hodiny a se snídaní jsem ještě nezačala. Když šlápnu do popela z kamen, už to nevydržím a začínám znovu supět….. další ranní předsevzetí, že se nebudu dnes rozčilovat znovu odplynulo kamsi.
„To se fakt nedá…!“ Ani nevím, jestli to říkám pro sebe nebo křičím nahlas, abych dala najevo všem, jak mě to všechno neskutečně štve (slušně řečeno).
V hlavě zachytím letmou myšlenku, využiji situace a nechci ji pustit.
- „Co když jen špatně zaměřuji svoji pozornost?“
- „Co když se soustředím a vidím jen to, co je pro mě špatné a v mých očích nedokonalé?“
- „Co když si všímám jen toho, co je třeba ještě udělat ….. a ne toho, co funguje?“
Popel ještě zametu, ale „umatlaného šuplíku“ si jen všimnu a hned zkouším chycenou myšlenku praktikovat . „No tak je špinavý … hlavně, že šuplík mohu otevřít a že vůbec mám nějakou kuchyň, “ mluví ve mně můj vnitřní hlas. Nevadí, že na dřezu už stěží poznávám jeho původní barvu, hlavní je, že teče voda ….. nádhera … máme vodu … to vlastně není samozřejmost. Asociace jede ve velkém.
Cítím zklidnění a vnitřní pnutí ustupuje. Pomalu moje pocity přechází do vděčnosti.
Postupuji na další level a uvědomuji si, že přesně takhle vnímám svoje dcery. Zaměřuji se na to, co jim nejde, jaký nepořádek mají v pokoji a tak dále a tak dále….
Technika „vše pustit a nechat to plynout“ v mnohých případech nezabrala a tak tento den se budu snažit obracet a dívat se na věci stejnýma očima, ale tak trochu jinak.
Jak jednoduché někdy bývá těžké uplatnit v životě!
STAČILO BY NA DĚTI (I TY VE ŠKOLE) NAHLÍŽET Z POHLEDU DOKONALOSTI. SOUTŘEDIT SE NA TO, CO JIM JDE A CO UŽ DOKÁZALY, NEŽ NA NICH HLEDAT CHYBY.
I ony jsou v procesu učení, tak jako my, i my jsme nedokonalí, tak proč to chtít po nich.
Nahoře slyším křik, holky se zas perou. Jdu nahoru po schodech a uvnitř sebe si říkám věty: „Máš děti, jsou tvým darem. Mohou se hýbat a mluvit. Nenudíš se …… .“
Věty už přichází samy a zatím to vše funguje. Tak uvidíme s jakým pocitem budu ulehat večer do postele.
